Jantarová spirála – 7. kapitola: Odkaz jantaru

Zpočátku, když světlo zhasínalo, jsem si myslela, že jsem v trezoru plném zlata, ale pak se mi oči přizpůsobily a uvědomila jsem si, že mé okolí – zastaralá kovářská dílna – je pokryto tvrzenou jantarovou pryskyřicí.

Matně jsem zezadu slyšela hlasy Chamille a Egona. Volali mé jméno a hledali mě, ale věděla jsem, že tomu musím čelit sama.

„Konečně,“ ozval se dunivý, prastarý hlas a objevila se přízračná postava. Spektrální žluté řetězy se z jantaru kolem dílny sbíhaly do jeho zad a držely ho uvězněného uvnitř jeho „domova“.

„Skylor Chen.“ Udělalo se mi špatně, když jsem slyšela původního mistra říkat mé jméno. „Vedla sis dobře, když jsi šla v mých šlépějích. Použila jsi jantar k rozdělování a dobývání. Jsem skoro smutný, že ti jej musím vzít, ale musím se obnovit, mám-li uniknout z této urny!“

„Obnovit se? Chcete říct…“

„Že si vezmu tvé tělo a nechám tvého ducha tady, na mém místě? Chytrá holka!“

Připravovala jsem se na bitvu a něco mě napadlo. Posílal mi mistr jantaru vize schválně? Byla vize mé matky jen lež, která mě se měla přivést? Vstoupila jsem přímo do jeho pasti, jako komár do jantaru?

Zahnala jsem ty temné myšlenky. Nedovolím mu ukrást mé tělo a mé síly bez boje.

„Urna hladoví po tom, co dokáže vstřebat, ale můj příběh zde nekončí. Síla jantaru bude zase moje!“

Najednou natáhl přízračnou ruku a já cítila, jak ze mě vysává mou živelnou sílu! Ironické, že?