Jantarová spirála – 9. kapitola: Epilog

Když byl původní mistr pryč a já nebyla svázána žádnými řetězy, byla jsem uvolněna a mohla jsem se vrátit zpět do svého těla. S Egonem jsme zůstali v troskách sami. Byla jsem zklamaná, když jsem slyšela, že Chamille utekla s některými artefakty, ale s její zradou se dokážu vypořádat později. Egon mi pomohl posbírat další relikvie – znám místo pod věží Borg, které je pro ně jako dělané.

Trochu se zdráhal vrátit Vichřici (jméno vymyslel on, ne já) a obával se, že bez ní je vlastně podvodník.

„Musím se vrátit na staveniště. Bez hůlky nikdy nebudu nic jiného než podvodník.“

„Ne,“ ujistila jsem ho. „Můžeš být opravdový. Opravdový kouzelník.“

Doufám, že se bude řídit mou radou.

Když se dívám na urnu nepřátelství, nemohu si pomoci a přemýšlím o tom, k čemu byl jantar stvořen. Původní mistr jantaru byl posedlý tím, že si chtěl vzít to, co mu nepatří, kvůli čemuž se stal osamělým, stejně jako můj otec.

Myslím na své přátele a jsem tak ráda, že mi pomohli najít jinou cestu, kde jantar můžeme využívat k týmové práci, ne ke kradení. K jednotě, ne k žárlivosti.

Přes všechno to nadšení jsem byla smutná, že mě tak snadno manipuloval původní mistr jantaru. Když se nad tím zamyslím zpětně, moje vize se zdá podezřelá – možná jsem v ni chtěla věřit tak strašně, že jsem si umožnila vejít do zjevné pasti?

Možná je čas přijmout, že je pryč. Připadá mi to, jako bych ji znovu ztratila, ale jestli mi tohle dobrodružství něco ukázalo, tak je to to, že některé věci je nejlepší nechat v minulosti. Kromě toho mám před sebou vzrušující budoucnost.